V březnu a dubnu roku 2024 uskutečnili pracovníci ÚAPP Brno, v. v. i. menší záchranný archeologický výzkum v areálu známého hradiště v Rajhradě (okr. Brno-venkov). Toto hradiště se rozkládalo na ploché terénní vlně oválného půdorysu, která byla situována při levém břehu původního toku řeky Svratky. Jeho prostor byl ovšem značně poničen při budování a přestavbách benediktinského kláštera, jenž podle falza ze 13. století měl být založen knížetem Břetislavem I. roku 
1045 v prostoru opuštěného hradiště. Východní část lokality byla navíc v letech 1848 – 1851 protnuta regulací řeky Svratky, při níž došlo k napřímení a přesunutí toku na opačnou stranu terénní vlny. Rozsah opevnění se podařilo zrekonstruovat na základě plánu stavitele Josefa Anneise z 18. století, na němž zachytil dnes již zcela odstraněné valy. Menší archeologické výzkumy v 50. a 60. letech 20. století zde odkryly pozůstatky požárem zničené dřevohlinité zástavby velkomoravského stáří, tedy z 9. a počátku 10. století, a destrukci dřevohlinité hradby s čelní kamennou zdí, která ale jednoznačný datační materiál neposkytla. Předpokládá se, že tato hradba musela vzniknout v souvislosti s bohatě doloženým velkomoravským osídlením. Délku následného kontinuálního využívání lokality a trvání hradských funkcí se výzkumy nepodařilo přesněji stanovit.
Záchranný výzkum byl vyvolán těžbou zeminy pod jezem Rajhrad na pravém břehu řeky Svratky, která byla potřebná pro údržbu nedaleké protipovodňové hráze. V částečně sníženém terénu byla zaznamenána koncentrace kamenů, jejíž umístění odpovídalo předpokládanému průběhu zničeného valového opevnění hradiště. Příčná sonda kumulací potvrdila, že se skutečně jedná o destrukci kamenné zdi. Destrukce
měla šířku minimálně 10 m a ležela na intaktním terénu nadložních vrstev, který jižním směrem (vně hradiště) sice mírně klesal, ale příkop zde nebyl zachycen. Po odstranění destrukce se v hloubce cca 0,2 m vyrýsoval vlastní základ kamenné zdi o šířce zhruba 3 m. Rub i líc zdi tvořily vyskládané větší kameny, zatímco její střed byl vyplněn drobnější frakcí. Za zdí byly v hloubce cca 0,4 m rozpoznány negativy trámů, které navazovaly v kolmém směru na její rub a tvořily armaturu hliněného násypu. Ve vzdálenosti cca 3 m od rubu zdi pak byla zachycena vnitřní stěna hradby tvořená masivními vodorovnými prkny zapřenými o svislé kůly. Pod čelní zdí byl ještě objeven paralelní žlab zasahující až do intaktního podloží, který by mohl reprezentovat starší, pouze dřevohlinitou fázi opevnění. Celá konstrukce hradby o šířce okolo 6 m byla založena na mohutné planýrce, která obsahovala četné velké kusy mazanice, zuhelnatělé zlomky dřev a jílovitý materiál a vyplňovala terénní depresi nejasného výkladu. Pomineme-li ojedinělý střep z mladší doby hradištní představující patrně intruzi v novodobém výkopu porušujícím archeologickou situaci, pak planýrka i kamenná destrukce zdi obsahovaly zlomky keramických nádob zařaditelné výhradně do střední doby hradištní. Ze samotného tělesa hradby se obdobně jako při starších výzkumech nepodařilo získat žádné datovatelné artefakty, takže nezbývá než doufat, že stále otevřenou otázku stáří opevnění rajhradského hradiště pomůže vyřešit dendrochronologická analýza odebraných vzorků z dřevěných prken.